Informační etika

Středověk
Křesťanská etika staví základ mravního chování na touze vyrovnat se osobě Ježíše Krista ctností, dobrotou, láskou, sebeobětováním se bližním. Ježíš Kristus se tak stal vzorem ctného člověka. Proto je zdůrazňováno svědomí, jímž byl člověk obdařen, aby mohl sám rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné.

Novověk
Baruch Spinoza soustředí svůj zájem na přirozenost člověka; dle jeho teorie se člověk chová mravně, když jedná dle své přirozenosti. Jedná-li však pod vlivem žádostivosti, stává se nesvobodným, tedy i nectným.
Imanuel Kant následuje učení Aristotela a Tomáše Akvinského, a stejně jako on vidí zdroj mravnosti v lidské přirozenosti; takto tedy odvozuje morálku z čistého rozumu v smyslu čisté vůle.
Angličan Herbert Spencer rozlišuje etiku absolutní a relativní, přičemž lidské jednání nemůže být dobré absolutně, ale jen relativně. Zdůrazňuje, že v lidském životě by měly dominovat "dobré pocity" jen tehdy stojí za to žít.
John S. Mill rozvinul tzv. utilitarismus, v němž kriteriem správnosti jednání je štěstí.
Arthur Schopenhauer je jedním z Kantových kritiků. Stejně jako on klade důraz na vůli, avšak zdůrazňuje i motivaci, spravedlnost a nesobeckost. Navíc zdůrazňuje lidskou tendenci ke zlému.
Friedrich Nietzsche svojí teorií panské a otrocké morálky vyvolal velkou odezvu nacistického hnutí, které jeho teorii zneužilo.
Karel Marx posunul chápání etických principů do závislosti na výrobních vztazích; etické normy chápal jako třídně podmíněný

• usiluje o uplatnění etických zásad v informační praxi, tj. v procesech publikování, sběru a šíření informací.
• jde tedy o etiku, která je uplatňována lidmi, kteří jsou bezprostřední součástí informačního procesu.
• soustředí se především na oblast odborných informací; jedním z důvodů je skutečnost, že v oblasti vědeckých informací lze etická pravidla zavést jednodušeji ne v oblastech konvenčních, kde nejsou pravidla ani obsah dostatečně zpracovány.
• k jejímu uplatňování v praxi nejvíce přispívají informační pracovníci.

Etika informační práce se dělí na tyto roviny:

• subjekt informační činnosti
• tvůrce
• zpracovatel
• uživatel
• objekt informační činnosti
• dokument
• technické prostředky

  Záměry informační etiky:
  

• snaha poukázat na význam informační etiky pro osoby pracující ve sféře informací
• nutnost zvýšit úroveň profesionální informační práce
• nutnost zabezpečit, aby se informační pracovníci a knihovníci nepropůjčovali k činnostem, které se neslučují se zásadami informační etiky
• nutnost preventivně působit na ochranu před nesprávným zacházením s informacemi

  IE pozitivně působí na:
  

• kvalitu poskytovaných informačních služeb
• zlepšení zacházení s informacemi a jejich využití
• zkvalitnění komunikace
• nastolení informační společnosti
• regulace informačního toku

Dějiny IE

Hlavní zásady byly formulovány ve Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN ze dne 10. 12. 1948 (Československo se tehdy zdrželo hlasování). Zřejmě nejpodstatnější je článek 19: "Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice". K tomuto článku byla přijata Rezoluce o svobodě informací ze dne 19. 12. 1968, v níž je prohlouben důraz na tento aspekt. Roku 1975 se v závěrečných dokumentech helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě věnuje místo i svobodné výměně informací (dokument je zaměřen převážně na informace novinářské).
V České republice dochází k vnímání fenoménu etiky od roku 1990 a to pod vlivem morální devastace minulých let. V tomto roce je publikována tzv. Informační charta, která shrnuje několik hlavních zásad svobody a etiky v oblasti informací. V roce 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod, která převzala některé myšlenky z výše jmenované charty.

Důsledky porušování informační etiky